Přijmout lidskou konečnost znamená proměnit úvahy o smrti v moudrost pro život

Strach ze smrti často pramení ze strachu ze samotného života. Člověk, který žije naplno, s přehledem a nasazením, se paradoxně stává tím, kdo je v každém okamžiku nejvíce připraven zemřít. Přesto si mnozí pletou zjevnou absenci strachu s formou vnitřní síly. Ve skutečnosti popírání strachu jej nerozpouští. To neplodí sílu, ale křehkost. Naše přírodní zdroje spočívají v naší schopnosti cítit strach, rozpoznat ho a pokračovat navzdory němu.

Strach je hnacím motorem. Zbystří pozornost, nutí k adaptaci a dává pohybu směr.

Dokud věříme, že se už ničeho nebojíme, připravujeme se o jednu z nejzákladnějších pák přežití a transformace. Protože abychom znovu objevili hybnost, dětskou odvahu lezení bez lana, musíme znovu objevit strach ne jako nepřítele, ale jako průvodce.

Dostal jsem se do věku, kdy, jak se říká, mám za sebou velkou budoucnost. A paradoxně právě na tomto místě mého života se vytrvale usadila myšlenka na smrt. Každý den mi to jde hlavou. Ne jako depresivní stín, ale jako tiché světlo. Přestal být hrozbou a stal se prizmatem, přes který lépe rozumím životu.

Jako mnoho lidí jsem se dlouho bál smrti. Měl jsem obvyklé úzkosti (kdy, jak, za jakých okolností? Budu sám? Bude to rychlé, bolestivé nebo dlouhé?). Tyto otázky, které zůstaly nezodpovězené, vyvolaly závratě.

Také živili moji spoluzávislou dynamiku. Strach být sám tváří v tvář smrti mě přivedl k přesvědčení, že být ve vztahu je životní nutností, téměř pojistkou proti neznámému. I sezónní jevy vzbuzovaly jemnou úzkost (odlet vlaštovek, příchod temných dnů, přechod z jednoho roku do druhého). Všechno jako by znamenalo nezvratný přechod k něčemu neznámému.

Úzkost ze smrti

Podle existencialistického psychiatra Irving YalomÚzkost ze smrti je jako neustálé psychické napětí, které doprovází vědomí, že vše, co milujeme, čím jsme, je odsouzeno k zániku. Pro Yaloma není tato úzkost patologickým příznakem, ale základní podmínkou lidské existence. Dokud zůstáváme jeho zajatci, často kvůli popírání, rozptýlení, nadměrné aktivitě nebo citové závislosti, žijeme daleko od sebe.

Ale pro Yaloma nás totéž vědomí, které nás trápí, může také osvobodit. Když budeme čelit realitě naší konečnosti, můžeme získat přístup k formě jedinečnosti, která nás popírá. Je to konfrontace se smrtelností, říká, co dává životu jeho hloubku, našim vztahům jejich pravdu a našim rozhodnutím jejich naléhavost. Smrt se pak nestane propastí, ale objasňující silou.

Také číst  Pokud se právě cítíte nešťastní, najděte si chvilku a přečtěte si tento článek: 7 způsobů, jak se vrátit na správnou cestu.

Osobně jsem tuto pravdu zažil před pár lety, při nehodě, která mě měla stát život. Při renovaci svého domu jsem spadl několik metrů hlavou napřed, narazil jsem extrémním násilím do zdi a pak do země. Moje tělo se zlomilo, moje ruka byla téměř vážně zraněna a pak následovala dlouhá řada operací a rehabilitací. Přežil jsem nějakým zázrakem a jako mnoho přeživších jsem si prošel epizodou posttraumatického stresu (strach z řízení, strach z nehod, záchvaty paniky).

Jakmile se ale počáteční mlha rozplynula, něco se ve mně změnilo. Nějakou dobu jsem žil s téměř bezohlednou drzostí, jako by život ztratil schopnost mě ohrožovat. Byla to dočasná reakce, způsob vyjednávání o tom, čím jsem si prošel. Ale za touto fází zůstala další, hlubší změna: viděl jsem smrt jinak. Už ne jako čekající katastrofu, ale jako prostá, střízlivá pravda, neoddělitelná od privilegia být naživu.

Toto je vědomí smrti podle Yaloma: jasnost, která, když ji vpustíme dovnitř, přeorientuje nás. Rozpouští druhotné obavy, úzkostné připoutanosti a touhy, které jsou pouze úniky. Přivádí nás zpět k tomu, na čem záleží…upřímnost, tvoření, pouta, která budujeme s milovanými, které milujeme.

Po nějaké době jsem se dozvěděl, že život nevyžaduje velké katastrofy k tomu, abychom ho prožili při plném vědomí. Nemusíte spadnout ze střechy, abyste pochopili, co jsem pochopil. Stačí zvýšená přítomnost, trocha odvahy čelit této jednoduché realitě: jsme smrtelní. A protože jsme smrtelní, každý okamžik se počítá.

Dnes už se smrti nebojím a chovám hlubokou úctu k životu. Vím, že můžu každou chvíli zemřít, ale do té doby budu chodit, milovat, tvořit a prozkoumávat další věci. Naučil jsem se oceňovat samotu ne jako prázdnotu, ale jako území vnitřní autonomie. Život se nestal jednodušším, ale stal se skutečnějším.

Nebojím se umírání, protože smrt neznám. Ale bojím se, že už nebudu žít, protože znám život. A to je paradox, díky kterému je existence tak vzácná…čím více přijímáme svou konečnost, tím více se stáváme schopni žít naplno.

Také číst  Trocha narcismu je normální a zdravá: Jak poznáte, že se narcismus stává patologickým?

Nebojte se smrti. Místo toho se bojte, že se připravíte o život, který vám zbývá. Protože čím dříve přijmete, že vše skončí, tím déle budete žít, naplno a svobodně.

„Svobodný člověk nemyslí na nic menšího než na smrt a jeho moudrost není meditací
smrt, ale život. » – Spinoza

Strach ze smrti je odrazem strachu ze života

„Strach ze smrti pramení ze strachu ze života.“

Tato fráze, jednoduchá i hluboká, shrnuje základní lidský paradox: bojíme se umírat, protože jsme nežili naplno. Bojíme se zmizení ne kvůli smrti samotné, ale protože hluboko uvnitř cítíme, že jsme život nepřijali se vší intenzitou, kterou si zaslouží.

„Člověk, který žije naplno, je připraven kdykoli zemřít.“ -Mark Twain

Ale co to znamená žít naplno? A jak nás může vědomí naší smrtelnosti, navzdory všem předpokladům, učinit živějšími?

Strach ze smrti nebo iluze kontroly

Smrt je poslední neznámá. Nevíme, co bude dál, jak a kdy to přijde. Tato nejistota nás děsí, protože nám připomíná, že i přes veškerou snahu nemůžeme mít vše pod kontrolou.

„Všichni se bojíme neznáma a smrt je největší neznámou ze všech.“

Tento strach se projevuje různými způsoby:

  • Existenciální úzkost: „Co když zmizím, aniž bych splnil to, co jsem měl?“
  • Strach z opuštění: „Kdo tam bude nakonec po mém boku?“
  • Úzkost utrpení: „Co když je moje smrt bolestivá a osamělá?“

Strach ze smrti se může projevit i v emočně závislém chování. Například:

  • Zůstat ve škodlivých vztazích ze strachu ze samoty.
  • Zoufale hledající souhlas od ostatních cítit se „hoden žít“.
  • Vyhýbejte se osamělosti jako by byla hrozbou.

„Představa, že bych mohl být sám, motivovala mé spoluzávislé myšlenky.“

Je to způsob útěku před konfrontací sami se sebou a před myšlenkou, že jednoho dne budeme sami čelit vlastnímu konci.

Nehoda, která všechno změní

Nehoda může být a existenciální zlom v našem životě:

  • Pád: „Myslet si, že zemřeš.“
  • Přežití : „Uvědomění si, že jsi stále naživu.“
  • Důsledky: „Můj postoj k životu se mění.“

Po nehodě se může změnit několik změn

  1. Pocit neporazitelnosti: „Myslet si, že tě nic nemůže zabít, když přežiješ vážnou nehodu.“
  2. Vědomí: „Život je drahocenný a vy už nechcete ztrácet čas věcmi, které za to nestojí.“
  3. Přijetí samoty: „Naučte se být v pohodě se samotou.“
Také číst  Takhle se ztrácí silná žena: 9 důvodů, proč to vědět

Úmrtnost jako transformační síla

Nehoda může být hrubým probuzením:

  • Avant: „Bál jsem se smrti se všemi obvyklými muky.“
  • Po: „Už jsem se nebál smrti a miloval jsem život.“

„Vědomí smrti vstoupilo do mých myšlenek.“

Existenciální psychoterapie Irvina Yaloma

Irvin Yalom ve své knize „Staring at the Sun“ zkoumá, jak může být vědomí naší smrtelnosti silou transformace.

Jeho klíčové myšlenky:

  • Popírání smrti: Většina lidí se vyhýbá přemýšlení o tom, což vytváří úzkost a vyhýbavé chování.
  • Přijetí jako vysvobození: „Tváří v tvář smrti nás může osvobodit od našich strachů a umožnit nám žít klidněji.“
  • Život jako dar: „Vědomí smrti nás nutí žít naplno.“

„Většina lidí žije v popírání smrti, což vede k různým formám úzkosti.“

Jak nás vědomí smrti může osvobodit

Když přijmeme svou smrtelnost, můžeme lépe: 1. „Žít přítomností“ a užívat si každý okamžik, protože nevíme, kolik nám zbývá. 2. „Udělejte vědomá rozhodnutí“ a zaměřte se na to, na čem skutečně záleží. 3. „Najděte hluboký smysl v naší existenci a ve smysluplných vztazích, kreativním vyjádření a naplňujících zážitcích.“

„Uvědomění si smrti, i když je zpočátku znepokojující, nakonec prohlubuje smysl pro smysl a spojení se životem.“

Smrt jako zrcadlo života

Strach ze smrti je často strachem z nedostatku života. Jak tedy žít naplno?

  1. Vychutnejte si přítomný okamžik: „Nečekej do zítřka, abys byl šťastný.“
  2. Pěstujte skutečné vztahy: „Milovat hluboce, bez očekávání.“
  3. Prozkoumávejte a tvořte: „Žijte se zvědavostí a vášní.“

„Nebojím se umírání, protože neznám smrt. Ale bojím se, že už nebudu žít, protože znám život!“

Smrt není konec, ale připomínka naléhavosti života. Dokud ten čas nepřijde, využijte čas, který vám zbývá, k životu, lásce a objevování světa.

„Neboj se smrti, protože čím dříve zemřeme, tím déle budeme nesmrtelní.“

Smrt není konec, ale přechod. A život, dar pro každý den. Strach ze smrti není slabost, ale příležitost. Příležitost žít intenzivněji. Možnost vybrat si to, na čem opravdu záleží. Příležitost milovat sám sebe a plně se přijmout.

„Smrt není nepřítel. Nepřítel nežije.“

Dnes se tedy rozhodni žít. Ne zítra. Ale teď.