Pokaždé, když jsem plakal, trochu jsi zemřel…Tvoje láska, i když byla drahocenná, v sobě vždy nesla stopu opuštěnosti. To znamená, že i když jste byli přítomni, rýsoval se stín vašeho blížícího se odchodu. Každý okamžik sdílený s vámi byl zabarven možností, že můžete kdykoli odejít, a tato nejistota zanechala nesmazatelnou stopu.
Avšak nyní, když čas uplynul a já jsem získal určitý nadhled, si uvědomuji, že už si s vámi nemusím dělat velkou hlavu. V minulosti jsem vaši nepřítomnost a nedostatek pozornosti možná dramatizoval, ale dnes si uvědomuji, že jste si tolik energie a nářků nezasloužil.
Nebylo třeba, abych tě aktivně vymazával z paměti nebo ze srdce.
Ve skutečnosti, pokaždé, když jsi mě opustil a nechal mě samotnou s mými slzami, postupně jsi se ode mě sám odpoutal. Vaše opakovaná nepřítomnost a lhostejnost přirozeně nahlodaly vzpomínky a pocity, které jsem k vám choval. Každá slza prolitá v samotě přispěla k vymazání tvého otisku trochu víc z mé bytosti.
Plakal jsem kvůli všemu, čím jsme si prošli, a kvůli všemu, o čem jsem věděl, že se brzy rozpadne.
Jediným skutečně fatálním selháním je však selhání srdce nebo jiného životně důležitého orgánu, takže jsem mohl dál žít, jak se náš vztah postupně hroutí.
Zkoušel jsem všechno, abys poslouchal rozum: prosil jsem tě, abys mě poslouchal, stál jsem na židli, používal jsem megafon, oblékal jsem si tělo, abych upoutal tvou pozornost, gestikuloval jsem a křičel tvé jméno. Nedávno jsme spolu mluvili, ale od té doby se zdá, že části vás vybledly.
Snažil jsem se přesvědčit sám sebe, že je vše v pořádku, že stačí vaše prostá přítomnost.
Všechno se odehrávalo v mé hlavě. Možná jsem přeháněl, vždyť nikdo nemůže věnovat tolik pozornosti jinému člověku. Ale může být někdo opravdu tak zaneprázdněný? Když jsem si uvědomil tuto realitu, další část tebe zmizela.
Pár jsou dva lidé, kteří se neustále snaží stát jedním.
Tak proč jsem měl pocit, že bojuji v osamělé bitvě? Ztratil jsem tě v sobě a snažil jsem se tě získat zpět každý den. Než jsem si vůbec uvědomil, že nikdy nedostanu lásku od někoho, kdo by za mě nikdy nebyl ochoten bojovat. Všechen ten strávený čas byl marný a nejhorší na tom je, že i když jsi to věděl, nechal jsi mě pokračovat.
Ještě jednou jsem plakal, už jsi skoro neexistoval.
Slíbil jsem si, že se nevzdám, dokud si nebudu jistý, že jsem udělal vše, abych se znovu vybudoval. Volal jsem ti, volal jsem ti, stál jsem u tvých dveří, zazvonil jsem, žádal jsem o útočiště ve tvém náručí. Žádná odpověď. Viděl jsem, že se z tebe stal příběh z pohlednice.
Tak jsem se rozplakala. Vylil jsem galony snů o budoucnosti, která se nikdy nestane.
Je něco hluboce srdcervoucího na vzdát se, aniž bychom měli možnost ochutnat, co mohlo být. Tento pocit neúplnosti je o to bolestnější, že neustále přemýšlíme, co se mohlo stát, kdybychom trochu více vydrželi, trochu se snažili. Plakal jsem, protože moje touhy byly nesmírné a mé naděje tak velké, a přesto jsem na oplátku dostal tak málo. Rozdíl mezi tím, co jsem chtěl, a tím, co jsem skutečně měl, byl ohromující.
Zpočátku vše vypadalo tak slibně.
Všechny obrázky DaLL-E
Věděl jsi, jak říct a udělat, co bylo nutné, abych v nás věřil, abych věřil v naši společnou budoucnost. Vaše sliby byly svůdné, vykreslovaly idylický obraz toho, čím bychom se mohli stát. Ale rychle jsem zjistil, že vaše schopnost slibovat byla překonána pouze vaší neschopností tyto sliby dodržet. Toto zjištění byla rána, hrubé probuzení do reality našeho vztahu.
Existuje však určitá moudrost v učení se odevzdat.
Přijmout, že někdy, bez ohledu na to, jak moc se snažíme, jak moc bojujeme, věci nepůjdou tak, jak bychom chtěli. Loď našeho vztahu nepopluje ani s nejpříznivějšími proudy. Uvědomit si to znamená přiznat bolestnou pravdu, ale je nezbytné, abychom se hnuli vpřed.
Je normální se takto cítit, prožívat toto zklamání a smutek. Plakal jsem pro tebe, pro nás, pro to, čím jsme mohli být, ale nikdy nebudeme. Tvá přítomnost v mém životě postupně mizela, každá zklamaná naděje vymazala tvou představu o něco víc z mého srdce.
Nakonec jsi pro mě přestal existovat. Umíral jsi kousek po kousku, až jsi přestal vůbec existovat. Tento proces truchlení mi umožnil pochopit a přijmout realitu, i když byla bolestivá, a začít se léčit.
