Někteří lidé se cítí uraženi, jakmile se od nás dostanou k podobnému chování, jaké nám způsobili, aniž by si udělali čas na přemýšlení o důvodu naší reakce. Někdy se k nám lidé chovají s despektem a lhostejností, i když se snažíme být laskaví a zdvořilí. Stejně tak můžeme mít úctu k někomu, kdo tuto úctu nikdy neopětuje. Vždy se budeme setkávat se zahořklými a hrubými jedinci, ale obzvláště bolestivé je, když s námi zacházejí lidé, ke kterým máme upřímnou náklonnost.
Jedním z nejčastějších důvodů, proč přijímáme méně, než si zasloužíme, je strach z ublížení druhým nebo neschopnost smířit se s tím, že ne každý nás bude mít rád. Když jsme hluboce zasaženi skutečností, že někoho můžeme rozčílit nebo zranit, je těžké prosadit se nebo stanovit hranice, ať už s ostatními nebo v našich životech obecně.
Občas je potřeba se prosadit, říct, co nás trápí a dát najevo své pocity, i když se to někomu nelíbí. To neznamená, že musíme být hrubí, ale že je důležité najít své místo ve světě a v životech druhých, což někdy obnáší konfrontaci. Je to proces, který vyžaduje houževnatost, protože je to jediný způsob, jak jasně definovat naše limity, zejména tváří v tvář těm, kteří žádné z nich nerespektují.
Všechny obrázky / Pixabay
A překvapivě, když oplácíme tím, že přijmeme stejné chování jako oni, mnozí jsou překvapeni naším postojem. Ti, kteří s námi neustále špatně zacházejí, se často cítí uraženi, když jsou konfrontováni se svým vlastním chováním, aniž by se snažili pochopit příčinu naší reakce. Očekávat, že se dostanou do povědomí, by bylo pravděpodobně příliš optimistické.
Je nevyhnutelné, že nikdy nebudeme schopni vyhovět všem.
Každý má svůj vkus, názory a hodnoty a není možné uspokojit všechna očekávání. Stejně tak naše náklonnosti nebudou vždy opětovány. Někdy cítíme silnou náklonnost k někomu, kdo nesdílí stejné pocity, a jindy jsme to my, kdo zůstává lhostejný k projevům náklonnosti. Tyto nerovnováhy jsou součástí lidské povahy a sociálních vztahů.
Stejně tak nemůžeme vždy reagovat na ty, kteří si přejí s námi komunikovat, ať už na osobní, společenské nebo profesní úrovni. Život se skládá z voleb a priorit a je nezbytné vědět, že nemáme kapacitu ani povinnost reagovat na všechny požadavky. Není to z nedostatku vůle nebo empatie, ale jednoduše proto, že naše zdroje, pokud jde o čas, energii a pozornost, jsou omezené.
Život je dynamický a složitý proces, který se skládá z neustálých úprav.
Vyznačuje se obohacujícími setkáními, nevyhnutelnými neshodami, okamžiky příchodu a odchodu. Někdy se tyto události odehrávají hladce a pokojně a přinášejí pocit klidu. Jindy vyvstávají za turbulentních okolností, vytvářejí narušení a výzvy. Tyto vzestupy a pády jsou přirozené a jsou součástí lidské zkušenosti.
Je proto klíčové vědět, kam a do koho investujeme naše vzácné emocionální zdroje. Naše „emocionální semena“ představují naše pocity, energii a pozornost. Stejně jako zahradník pečlivě vybírá, kam zasadí svá semínka, aby měla co největší šanci vzkvétat, musíme se moudře rozhodnout, kde a s kým budeme sdílet své emoce a náklonnost.
Někteří lidé a situace si zaslouží naši emocionální investici, protože obohacují naše životy, poskytují nám podporu a umožňují nám růst. Jiní na druhou stranu nemusí stát za tuto investici, ať už proto, že nesdílejí naše hodnoty, nebo protože nám odčerpávají energii, aniž by nám přinášeli uspokojení nebo růst.
Umění žít tedy spočívá v rozlišování „úrodné půdy“ od „neúrodné půdy“ v našich vztazích a závazcích. Vyžaduje to introspektivní reflexi, sebepoznání a poctivé posouzení toho, co nám prospívá.
Pečlivým výběrem, kam zasadíme naše emocionální semínka, můžeme pěstovat vztahy a zážitky, které nás skutečně naplňují, a zároveň se vyhýbat těm, které nás vyčerpávají nebo zklamávají.
