Symbolicky, krmení dítěte není jen naplnění jeho talíře. Dává mu lásku, pozornost a přítomnost. A naopak, nabízet mu obrazy a zvuky na plátně v něm má navodit netrpělivost, nedostatek respektu, absenci dialogů… a především nudu. Ve Francii mají logopedi rádi
Marie-France Hirigoyen pravidelně varuje před dětmi ve věku 2 nebo 3 let, které nemluví nebo mluví velmi málo. Tyto děti podle ní ve většině případů mlčí, protože se jim nedostává dostatečné stimulace od rodičů. Bez výměny informací vyrůstají obklopeni tablety a smartphony, jsou němí a neschopní naučit se trpělivosti.
Děti už nevědí, jak čekat.
Zkoušejí nás, dokud se nevzdáme, aby je uklidnili. Ale my dospělí jsme se naučili trpělivosti, právě proto, že jsme to jako děti zažili. Dnes mnoho mladých lidí naplňuje svá očekávání pomocí kresleného filmu nebo aplikace na chytrém telefonu. V restauracích není neobvyklé vidět rodiče nastavovat iPad ještě předtím, než se posadí. Někdy se obrazovka nachází přímo na stole, vedle talíře.
Symbolicky jde o výměnu jídla: nakrmit dítě znamená předávat lásku a pouto. Nabídnout mu obraz a zvuk znamená přenést netrpělivost, absenci respektu a dialogu. Sedět „nicnedělání“ se může zdát zdlouhavé, ale právě v těchto chvílích čekání se buduje schopnost proměnit nudu v obohacující zážitek, jako je chatování s rodiči nebo poslouchání příběhů.
Ve Francii články z „Le Monde“ a „Libération“ nedávno upozornily na nedostatek stimulace u malých dětí a její důsledky na vývoj jazyka. Kvůli nedostatku dialogu a výměny názorů jsou tablety všudypřítomné a děti vyrůstají němé, zbavené schopnosti čekat.
Neustálá snaha potěšit dítě – nebo někdy se ho bát – je prvním krokem k izolaci.
Dítě zbavené jednoduchých chvil a možnosti vytvořit si rodinný kokon se nejprve odstěhuje od rodičů, poté od zbytku rodiny a přátel. Postupně ztrácí schopnost komunikovat a vstupovat do vztahů. To vše proto, že přerušujeme přirozený proces čekání. Chceme se za každou cenu vyhnout nudě. Ale čekání, etymologicky spojené s „nadějí“ (počítat, mít důvěru), umožňuje dítěti rozvíjet důvěru a trpělivost. Trocha nudy není nebezpečná: je vzdělávací.
Ach, to čekání… Jak cenné by bylo naučit děti čekat, až na ně přijde řada v pařížském metru, čekat, až ostatní vystoupí z výtahu, než vstoupí, dojíst jídlo, než vstanou, počkat, až vyrostou, aby dostali, co chtějí. Naučit se čekat znamená naučit se respektovat ostatní, koexistovat ve světě, kde dominuje bezprostřední „já“.
Jinak učíme, že na ostatních nezáleží a že čehokoli lze dosáhnout okamžitě křikem nebo záchvatem. Odstranit očekávání znamená připravit dítě o schopnost uspět, protože dostat vše na stříbrném podnose nepřináší žádné trvalé uspokojení.
Čekání vzbuzuje očekávání, respekt, vědomí druhých, dialog, intelektuální stimulaci a důvěru.
Zlepšuje přátelství a připravuje lidi na život ve společnosti. Děti, které se naučí být trpělivé, se stanou dospělými schopnými plně se zapojit do kolektivního života, aniž by se vždy stavěly do středu. A je to zásadní podmínka pro budování budoucnosti, kterou všichni chceme.
