Onehdy jsem si při prohlížení starých fotek a své staré hudební složky z doby před pěti lety najednou uvědomil, jak moc jsem vyrostl. Ano, taková je zralost: měří se těmi nejjednoduššími věcmi. Tyto každodenní maličkosti, které se nám v té době zdály triviální, ale které při zpětném pohledu odhalují, jak daleko jsme se dostali.
Na zarámované fotce jsem si všiml svých úhledně vyčesaných vlasů. Moje vysoké podpatky a můj bolestivý pohled, pravděpodobně kvůli desítkám mozolů na nohou… nebo možná prostě kvůli póze, kterou jsem musel držet, té velmi malé snaze moc nepít, nebo dokonce kvůli tomuhle krásnému klukovi, se kterým jsem nemohla zahájit rozhovor, protože jsem musela čekat, až mě vyzve k tanci.
Neviditelné mříže našeho mládí
Všechny obrázky Pixabay
Co byly tyto neviditelné mříže, které mě uvěznily? Jaká strašná síla udržovala moje nohy nejistě vyvážené na těchto šestipalcových podpatcích? Komu jsem musel dokázat, že jsem hubený, moudrý a mám naprostou kontrolu nad svými pudy?
Po pravdě řečeno, tehdy jsem o tom nepřemýšlel – a i kdybych si byl těchto řetězců vědom, pravděpodobně bych nikdy nenašel odpovědi.
Ale po mnoha zkouškách, chybných krocích a vzpomínkách jsem nakonec pochopil: dospívat znamená dostat se do fáze života, kdy už nemáte co komu dokazovat.
Svoboda volby
Je to výběr pantoflí podle vašich přání.
Vrháte se po hlavě do dobrodružství beze strachu, že si rozcucháte vlasy.
Znamená to už se nebát prohry, protože chápeme, že nemáme co ztratit.
V sázce není nic jiného než štěstí. A jak můžeš být šťastný, když nejsi svobodný?
Vysoké podpatky mají samozřejmě stále své místo. Přiznejme si to, vypadají neodolatelně sexy, až magicky. Ale mezi pohodlím a touhou potěšit je čas se rozhodnout. Rozhodnutí je nakonec na nás.
Krása pohodlí
Rozhlížíme se kolem sebe, aniž bychom hledali pohled touhy nebo zášti. Hledáme nový drink, nového přítele, novou knihu, nové místo, novou písničku… Chápeme, že to, co si o nás myslí ostatní, není naše věc.
A především chápeme krásu pohodlí. Tvář bez make-upu, bosé nohy na zemi, méně upnuté oblečení, tělo, které ukazuje zvláštní pozornost… aniž bychom zapomněli být šťastní.
Povolení žít
Opravdu se o sebe staráme, nejen z povinnosti, ale protože chápeme, že na našem blahu záleží stejně jako na ostatních. Staráme se také o ty, kteří se o nás starají, tyto vzácné a vzácné lidi, kteří za to nežádají nic, kromě naší upřímnosti a naší přítomnosti.
Dovolujeme si čas od času vyjít ven bez opalovacího krému, cítit vítr na kůži, i když to není „dokonalé“. Nechat naše přirozené vlasy dýchat, nechat je volné, rebelské nebo lehce rozcuchané, aniž bychom se styděli za jejich autenticitu. Nosit žabky a chodit naboso po zemi, protože volná chůze je také forma štěstí.
Dovolujeme si spát na prvním rande, pokud si to naše srdce nebo naše tělo přeje, bez viny, bez ospravedlnění. Občas si dovolíme se napít – nebo skoro pořád, proč ne? – jen na oslavu okamžiku, setkání nebo prostě života samotného.
Dovolujeme si žít naplno, znovu prožít určité emoce, v případě potřeby začít znovu tisíckrát. Dovolujeme si milovat, intenzivně či jemně, bez omezení a snít i ty nejdivočejší sny, ty, které děsí, ale také rozzáří oči.
A především… dovolujeme si být šťastní. Ne křehké štěstí, ne to, které se snažíme ukázat druhým, ale intimní, hluboké štěstí, které se rodí ze svobody našich rozhodnutí, z přijetí našich nedokonalostí a z jednoduchosti našich potěšení.
Protože to je to, co vyrůstat je: sestoupit ze svého podstavce, odložit brnění, vzdát se soudů a pochopit, že život se všemi jeho malými nedokonalostmi, jeho náhodami, jeho šancemi a jeho svobodnými volbami je tu proto, abychom ho mohli naplno prožít. Být milován, vychutnávat a oslavován. A že nám nic a nikdo nemůže vzít toto právo – právo být sami sebou, plně a bez kompromisů.
