Odkládáme toto objetí, odkládáme nostalgický polibek na zítřek, odkládáme přiznání nedostatku, který k této osobě cítíme, odkládáme rodinný oběd na pozdější den a rozhodneme se odložit náš dnešní hovor této osobě. dnes, raději si jej vyhradíme na zítřek .
Jaké však máme záruky, že tato budoucnost nastane?
Kdo může zajistit, že zítra budeme mít možnost zavolat a říct: „Chybíš mi“? Kdo může zaručit, že „miluji tě“ nezůstane nevyřčené, že objetí, polibek, omluvy a odpuštění nezůstanou nedokončené?
Kolik zpráv „Miluji tě“ bylo udusáno strachem, kolik výmluv bylo udusáno pýchou, kolik nostalgických zpráv zůstalo viset pro nedostatek času? Kolik milostí je odloženo na zítřek, aniž bychom uvážili, že zítřek nemusí přijít?
Čas milovat je dnes, je teď. Čas odpustit je dnes, je teď.
Obrazový kredit: Pixabay
Vše odkládáme na zítřek s jistotou, že ten druhý bude přítomen a že tam budeme také, aniž bychom si uvědomovali, že zítřek se pro nás nemusí uskutečnit. Nejhlubší smutek spočívá v tom, že sami sebe sabotujeme tím, že své činy odkládáme na zítřek a věříme, že zítřek bude vždy tady. Někdy však pro nás zítra nemusí přijít a pak skončíme s výčitkami.
Sabotuji se, když cítím vaši nepřítomnost a nesdílím ji, když cítím hlubokou lásku a neprojevuji ji, když mám chuť komunikovat, ale odkládám to. Když najdu něco krásného, ale neslavím to, když to obdivuji, ale mlčím, když opustím někoho, koho miluji a z pýchy si to odmítám přiznat, nebo když potlačuji odpuštění ublížení, které mi druzí způsobili.
Když nechám přátelství zemřít kvůli hlouposti, nebo když si v sobě nosím rány delší dobu v naději, že se jednoho dne v budoucnu zahojí. Při tom všem jsem ztratil přátele, lásky, příležitosti a možnost stát se lepším člověkem.
Nechávám touhu zmizet, jako by byla bezvýznamná, „miluji tě“, jako by ve mně láska nikdy neexistovala, a nechávám pýchu, aby si vybudovala svůj domov, kam se uchýlím. Neodkládej na zítřek lásku, kterou můžeš dát dnes. Nenech to „chybíš mi“ zůstat tlumené, neodkládej odpuštění.
Kdybychom si jen uvědomili důležitost dneška v našich životech, nežili bychom tolik lpěním na minulosti, sázením vše na zítřek, abychom si ulevili od bolesti, věřili, že zítřek vyřeší naše problémy, a dnešek bychom považovali za jednoduchý den. ztišit své emoce, nechat projevit naši hrdost.
My takto zabloudíme myšlením, protože dnes je čas regenerovat a žít naplno.
Je to nová příležitost, čas změnit kurz a ukázat, jak vzácní jsou lidé v našich životech. Dnes je čas odpustit příteli a dát mu najevo, jak moc nám chyběl. Dnes je čas opustit negativa a zaměřit svou pozornost na to, co nám prospívá.
Je čas ocenit ty, kteří nás podporují, ty, kteří jsou vždy po našem boku. Je čas zareagovat na ozvěnu „miluji tě“ a vyjádřit naše uznání za skvělé vaření vaší babičky nebo za zázrak, že se z mrkvového dortu vaší matky vyklubal.
Dnes je den pro vyjádření lásky, proto nezdržujte svá láskyplná gesta na Valentýna, Den matek, Den otců nebo Vánoce. Nenechávejte si vřelá objetí, která utěší, nebo dárky, které přinášejí radost, a neotálejte s tím, jak moc si toho člověka vážíte.
Mimo jiné proto nejsem velkým příznivcem předem domluvených příležitostí. To je pravděpodobně důvod, proč opravdu oceňuji jednoduchá překvapení, ta, která se vyskytují bez předpětí.
Jako když si někdo vzpomene na svého přítele při nákupu oblíbené čokolády na výletě v supermarketu, nebo když milovaná osoba pocítí nostalgii a cestou z práce nechá vzkaz, který si přečte.
Nebo když někdo před odchodem z domu nechá na lednici vzkaz, v němž vyjádří všechnu lásku své matce a přeje jí příjemný den v práci.
Je to tak jednoduché, ale my si to komplikujeme a necháváme vše na zítra.
Rozhodněme se milovat a odpouštět se stejnou lehkostí jako účet, který odkládáme, abychom se spokojili na později.
Nečekejme na víkendy, ani narozeniny, dokonce ani pamětní dny. Dnes je toho tolik k dosažení, tolik k milování dnes, tolik k odpuštění. Dnes máme tolik co nabídnout a dnes je spousta času jednat.
Správný čas na tohle všechno je dnes, ne zítra, protože zítřek možná nikdy nepřijde.