Někdy nám život říká „ne“. Máme sklon vnímat život jako odpor k našim přáním, i když nám ve skutečnosti jen našeptává: „Počkej, jedna věc má svůj čas. Přijmout, že každá situace a událost má svůj vlastní rytmus, může být obtížné, protože často vyrůstáme se silným přesvědčením, že bychom měli dostat to, co chceme, okamžitě, bez čekání.
Když nám realita ukáže, že naše touhy se nesplní okamžitě, uvědomíme si, že každá touha má své vlastní načasování a že unáhlené jednání vytváří pouze iluze a zklamaná očekávání.
Je to výzva naučit se žít naplno přítomným okamžikem, pěstovat trpělivost a osvojit si umění čekat. Tento přístup nám umožňuje lépe si užívat života takový, jaký je.
Cílem je investovat soustavné úsilí do prosazování našich aspirací, dokud nesklidíme úspěch, dokud se naše cíle, ambice a touhy nenaplní. Právě překonáváním neúspěchů, pádem a opětovným vstáváním naplno ochutnáme plody svých přání a naplnění se zdá konstantní.
Stejná logika platí pro lásku, která jakoby přichází, když ji přestaneme aktivně hledat, ale spíše když ji necháme přirozeně přijít, aniž bychom ji očekávali. Je to jev, který je někdy těžko pochopitelný a může způsobit i zoufalství. Často, když touha po lásce není okamžitě uspokojena, můžeme být vedeni k myšlence, že je to naše chyba a že láska není určena nám. Je však nezbytné mít na paměti, že vše pomíjí, vše se děje a vše se mění.
Někdy nám život říká „ne“, integrace konceptu „počkej, všechno má svůj čas“ vyžaduje velkou sebekontrolu.
Jinými slovy, když v dané situaci očekáváme konkrétní výsledek, je nutné přesunout naši pozornost od samotného očekávání, abychom se na něj příliš nezaměřovali.
Používání autoregulačních strategií se tak stává zásadním pro potlačení pokušení změnit přirozený běh věcí a urychlit určité události. Je to pokušení, kterému mnozí podlehnou. Experiment provedený v 60. letech 20. století psychologem Walterem Mischelem z Kolumbijské univerzity předkládal dětem bonbóny. Bylo jim řečeno, že pokud počkají minutu, než sní bonbón, dostanou druhý bonbón, který si pak vychutnají.
Některé děti, které dokázaly odolat pokušení jíst sladkosti, přijaly různé strategie, jako je tanec, zpěv, odvrácení se nebo se nechaly rozptylovat jinými činnostmi. Později, jak jejich život pokročil, bylo pozorováno, že ti, kteří v dětství prokázali tuto schopnost ovládat své impulsy, si tuto schopnost udrželi až do dospělosti.
Rozvoj schopnosti čekat a sebekontroly začíná narozením a výrazněji se projevuje od 4. do 5. roku věku.
Odhlédneme-li od metafor, můžeme vidět, že honba za odměnami je každodenní realitou (například práce, abyste na konci měsíce dostali plat). Neustálý boj mezi našimi bezprostředními touhami a sebekontrolou (mezi okamžitým a opožděným uspokojením) představuje zásadní proces emočního učení již od raného věku.
Věnování potřebného času pomáhá rozvíjet toleranci k frustraci.
Někdy odměňující události vyžadují čas a naše netrpělivost může ohrozit přirozený vývoj okolností a zničit základy, které jsme pro náš úspěch vybudovali.
Skutečně významné úspěchy vyžadují značné odhodlání a také schopnost značného očekávání a oběti, což jsou aspekty, které nás čas od času mohou emocionálně i fyzicky zatížit. Může být obtížné pochopit, proč se náš okamžik slávy projevuje pomalu a tváří v tvář nejistotě nás nechává bezmocnými.
Ať tak či onak, tato zkušenost poskytuje cennou emocionální lekci, která často zůstává nepovšimnuta.
Skutečně si ceníme toho, do čeho vkládáme své srdce a duši – tvrdou práci a oddanost, kterou do toho vkládáme. Žádné zlepšení není možné bez progrese. Zodpovědnost a soulad s našimi cíli jsou jediné způsoby, jak dosáhnout toho, co chceme.
V životě musí být každý kapitánem své lodi, protože pokud ji nebudeme řídit sami, riskujeme, že na širém moři, daleko od jakéhokoli bezpečného přístavu, uneseme velkou část naší existence. Je nezbytné neustále se snažit zlepšovat to, čím již jsme, ve vztahu k tomu, co chceme, a radám zkušenějších lidí.
Cílem není být dokonalý ve všem, protože dokonalost neexistuje. V každé fázi naší cesty může dojít k důležitým úspěchům. Všechno se stane, ale čas se nikdy nevrátí.
Pokud se naše přání splní, je nezbytné uznat, že se nic neděje náhodou.
Každé rozhodnutí, učiněné v konkrétním okamžiku, a každý pocit, který se v nás vynořuje, jsou vhodné pro daný okamžik. Proto je klíčové vytrvat ve snaze porozumět významu každé myšlenky, jak zdůraznil Victor Frankl: „Život si potenciálně uchovává smysl až do posledního dechu, protože i v utrpení je možné významy extrahovat. »
