Pixabay
Často se říká, že je lepší být sám než ve špatné společnosti a že důstojná samota je lepší než vztah bez opravdové lásky po našem boku.
Slovem „ŽÁDNÁ láska“ označujeme ty páry, které se živí pouze zklamáními, kde negativní pocity dusí emocionální svobodu každého člena.
Je běžné, že do takových vztahů někdy v životě upadneme, protože od dětství se učíme, že ideálem páru je říkat „bez tebe nemůžu žít“, „bez tebe by můj život neměl smysl“, „kdyby opustíš mě, zemřu“ atd.
Pokud však tyto věty analyzujeme, zjistíme, že na sebe navzájem klademe tlaky a požadavky, které mohou nakonec změnit naši identitu a zničit nás.
To je důvod, proč, když se ocitneme v nezdravém vztahu, je nezbytné se znovu naučit jednu zásadní věc: jediný člověk, kterého opravdu potřebujeme k životu, jsme my sami. Nic víc nic míň. Je to velmi jednoduché.
Bez sebeúcty není lásky.
Jsi láska svého života, kdy to pochopíš?
Láska neprosí, neprosí a neměli bychom přehnaně plakat.
Láska je zdravý stav, pozitivní přístup a schopnost kultivovat. Mnoho z nás touží po lásce, ale jen málokdo má tu výsadu.
Pravá láska je sebenaplnění, hluboká sebeúcta a může kvést pouze tehdy, když se naučíme milovat sami sebe. Pěstováním této náklonnosti k sobě pak můžeme rozvíjet zdravé a naplňující vztahy s ostatními.
Strach být sám nás může přivést do nezdravých vztahů.
Zpočátku může být strach ze samoty pozitivní a zdravý pocit. Jako u všeho však existují hranice, které by se neměly překračovat. Podřízení se bolesti a snášení jakékoli formy utrpení, aby se zabránilo oddělení, je příkladem přehnaného chování.
Mnoho lidí kvůli jejich výchově a prožitým zkušenostem pociťuje hluboký pocit zoufalství při představě, že se cítí ve světě sami, a pak se pouštějí do nemožných vztahů.
Inspirativní text Matky Terezy tuto myšlenku výstižně řeší:
„Jsou lidé, kteří mají partnera, ale cítí se tak osamělí a prázdní, jako by ho neměli. Jiní nechtějí čekat a raději jdou po boku někoho, koho nemají rádi, sobecky odmítají nechat toho člověka odejít, i když vědí, že je to nedělá šťastnými.
Obrazový kredit: www.maxisciences.com
Jsou jedinci, kteří lpí na již narušených vztazích, protože osamělost považují za těžkou a nepřijatelnou. Někteří se rozhodnou spokojit se s druhým místem v naději, že dosáhnou prvního, ale jejich cesta je obtížná, nepříjemná a plná bolesti a opuštění.
Jsou však jiní lidé, kteří se rozhodnou žít sami, zazářit a nabídnout se životu tím nejlepším možným způsobem. Nezhasínají, naopak se každý den o něco více rozsvítí. Tito lidé se učí oceňovat samotu, protože je přibližuje k sobě samým, dává jim růst a posiluje jejich niternost.
Jednoho dne, aniž by znali přesný čas nebo důvod, se tito jedinci ocitnou na straně těch, kteří milují pravou láskou a zamilují se úžasnými způsoby. »
Tento text nám připomíná, jak je důležité respektovat sami sebe, nelpět na škodlivých vztazích ze strachu z osamělosti a pěstovat sebelásku, která nám umožní vzkvétat zdravé a autentické vztahy, až přijde čas. Osamělost může být časem osobního růstu a sebeobjevování, který nás připravuje na to, abychom nabídli pravou, upřímnou lásku těm, kteří budou sdílet naši cestu.
Společnost nás učí bát se samoty.
Neustále se setkáváme s akcemi typu „získej jeden zdarma, kup jeden balíček“ v restauracích, okružních plavbách, barech atd. To přispívá k předpojaté myšlence, že potřebujeme mít společnost, abychom byli úplným a naplněným člověkem.
Je vzácné najít lidi, kteří nečekají, až ostatní rozptýlí jejich pocity osamělosti.
Máme tendenci mít pocit, že se o sebe nedokážeme postarat, což vede k nutnosti hledat někoho, kdo by nás chránil.
Nedostatek partnera je často spojen s emocionální a sociální izolací, i když ve skutečnosti nemusí nutně znamenat ústraní nebo nedostatek smysluplného lidského kontaktu.
Neexistuje žádný kouzelný vzorec, jak překonat strach ze samoty, ale nejlepší způsob, jak se s ním vypořádat, je začít být sám.
Musíme se odvážit cítit svou vlastní přítomnost, lépe se poznat a jít vpřed bez závislosti na vnější pomoci.
Ať už partnera máme nebo ne, najít sami sebe a užívat si vlastní společnost je pro naši pohodu zásadní. Zbytek může nebo nemusí být stimulující, ale stane se náhodným, když se naučíme být sami se sebou v pohodě. Osamělost může být časem osobního růstu, sebeobjevování a vnitřního posílení.
Jak dobře řekl Maurice Maeterlinck, „vnitřní ticho je slunce, které dozrává plody duše“. Jinými slovy, naučit se najít společnost v sobě a rozvíjet skutečnou náklonnost k našemu nitru je neocenitelný dar, který si dáváme.
Tím, že se spojíme se svým vnitřním já a zamilujeme se do toho, kým skutečně jsme, nabízíme sami sobě příležitost získat emocionální sílu a žít v souladu s ostatními, pokud si to přejeme.
Stává se, že někteří z nás volí raději samotu, aby se lépe poznali nebo prožili jedinečné zážitky, které by jinak nebyly možné. Toto rozhodnutí, byť zdánlivě jednoduché, může být pro mnohé těžké, protože klasický vzorec společnosti nás často tlačí k hledání partnera.
Ať už se rozhodneme jakkoli, je nezbytné pochopit, že abychom byli schopni autenticky milovat druhé, musíme se nejprve naučit milovat sami sebe. Právě toto sebepřijetí a sebeláska nám umožňuje dosáhnout vnitřní rovnováhy i v samotě. Osamělost se pak stává cenným společníkem na cestách, se kterým bychom měli všichni na naší životní cestě vést dialog.
Pěstováním tohoto hlubokého spojení se sebou samým objevujeme své silné stránky, své vášně a své nejupřímnější touhy.
Umožňuje nám budovat zdravější a přínosnější vztahy s ostatními, protože na nich nezávisíme, aby zaplnili emocionální prázdnotu v nás.
Samota se tak stává příležitostí k prozkoumání naší podstaty, k napojení se na naši niternost a k nalezení hlubšího smyslu naší existence. Je to privilegovaný okamžik, kdy můžete dobít baterky, znovu objevit sami sebe a růst na cestě k osobnímu naplnění.
Tím, že přijmeme osamělost spíše jako spojence než jako zátěž, dáváme si prostor plně růst, rozvíjet svou sebelásku a pěstovat autentičtější a naplňující vztahy s ostatními. Samota může být vzácným časem k zamyšlení, léčení a osobnímu růstu, který dláždí cestu k opravdové a upřímné lásce k sobě i druhým.
