Vnímání druhých odhaluje, kdo jsme
Sigmund Freud, tvůrce psychoanalýzy, je připisován frázi, která říká:
„Když se mnou Petr mluví o Pavlovi, dozvím se více o Petrovi než o Pavlovi.“
Není známo, zda Freud skutečně řekl tuto frázi. Význam sdělení je však jasný.
Podle lékaře a psychoanalytika Maura Hegenberga, profesora Institutu Sedes Sapientiae, který nabízí kurzy, studie a klinickou praxi v psychologii, je toto tvrzení správné, protože každý odhaluje část sebe sama prostřednictvím toho, co vnímá u druhých. „Je to proto, že to, co je v nás, promítáme na ostatní,“ vysvětluje.
V psychoanalýze má každý jedinec jedinečný světonázor, který si během svého života vytvořil svým vzděláním a zkušenostmi a který ovlivňuje jeho vnímání druhých. „Jsou to obrazy, nápady a koncepty, které promítáme do druhých, když o nich přemýšlíme nebo když o nich mluvíme,“ říká Hegenberg.
Několik psychologických studií ukázalo, že vytvoření názoru na člověka trvá jen několik sekund. Výzkum provedený na University of Glasgow ve Skotsku dospěl k závěru, že to trvá ještě méně času: za pouhou půl sekundy si respondenti vytvořili první dojem poté, co slyšeli prosté „ahoj“.
Jak někoho soudíme nebo co o něm říkáme, je podle filozofa Jorge Claudia Ribeira, docenta religionistiky na Papežské katolické univerzitě v São Paulu (PUC-SP), úzce spjato s naší vlastní osobností. „Pokud budu optimista, vyzdvihnu nejpozitivnější aspekty této osoby,“ vysvětluje.
Podle Ribeira je kromě vlivu biografie každého člověka na to, co se při analýze jiné osoby nejvíce objevuje, také váha okamžiku. „Okolnosti, kterými procházíme, také podmiňují naše myšlení,“ dodává.
Co nám vadí na ostatních
Všechny obrázky Pixabay
To, co nám na druhých tolik vadí, často souvisí s vlastností, kterou my sami máme, ale kterou neschvalujeme nebo si ji vždy nevšimneme. „Kdyby to nemělo nic společného s mými obtížemi, netrápilo by mě to, ani bych si toho nevšiml.“
Tato myšlenka je v souladu s konceptem psychologické projekce, dobře známým v psychoanalýze a sociální psychologii. Podle tohoto mechanismu připisujeme druhým pocity, myšlenky nebo vlastnosti, které sami neseme, ale které vědomě nepoznáváme.
Nedávné studie, jako je ta publikovaná v Journal of Experimental Social Psychology, ukázaly, že naše úsudky – pozitivní nebo negativní – o druhých jsou silně ovlivněny našimi vlastními postoji a osobními vlastnostmi, zejména vůči těm, které vnímáme jako podobné nám.
Někteří věří, že naše vnímání postojů a chování druhých je spojeno s představou, kterou o sobě máme. „Když mě někdo hluboce ovlivní, může to zpochybnit můj pocit sebe sama.“
Profesor PUC-SP poznamenává, že člověk nás také může rušit tím, že nás tak či onak provokuje. „Někdy mě ten druhý rozčiluje, protože je například lepší než já. A já se nechci zlepšovat, usínám na vavřínech,“ analyzuje Jorge Ribeiro.
I když nám ostatní často slouží jako zrcadlo, odrážející to, kdo jsme a náš pohled na svět, ne vše, co vidíme, je nutně náš vlastní obraz. Objevují se i aspekty, které odmítáme, a vyvolávají pobouření. „Ten druhý mě také může obtěžovat, protože jde proti určitým hodnotám, které jsou mi drahé,“ zdůrazňuje Ribeiro.
Podle Maura Hegenberga bychom si měli dávat pozor na slova a myšlenky o druhých. „Vždy je užitečné zamyslet se nad tím, proč nás někdo obtěžuje, co nás na něm přitahuje nebo odpuzuje, co obdivujeme nebo co závidíme,“ navrhuje.
Podle Jorgeho Ribeira je naše vnímání člověka vždy omezené. Proto se domnívá, že žádný rozsudek by neměl být konečný. „Jsem připoutaný k tomu, co vidím, ale také k limitům toho, co vidím,“ vysvětluje.
Drby a sebeprojekce
Dojem, který vzniká zejména v době sociálních sítí a šíření nenávistných projevů, je takový, že o druhých říkáme více špatných věcí než dobrých věcí o sobě. Profesor Sedes Institute věří, že také často chválíme, ale máme tendenci si více pamatovat negativní aspekty.
„Je to otázka přežití: musíme si pamatovat, co je nepříjemné, abychom to neopakovali,“ vysvětluje.
Zasahovat do života druhých a šířit zlomyslné pomluvy je způsob, jak se začlenit do skupiny. Tento jev je ale podle Maura Hegenberga umocněn u těch, kdo vedou prázdný a nesmyslný život. „Čím křehčí se cítíme, tím více cítíme potřebu se bránit a pomlouvání je forma obrany,“ vysvětluje.
Betania Dutra si uvědomuje, že tento postoj může někdy sloužit jako strategie, jak se vypořádat s vlastními obtížemi. „Říkat špatné věci o druhých může být způsob, jak kompenzovat naše vlastní komplexy,“ zdůrazňuje.
