Lhostejnost je však pocit, o kterém se často domníváme, že je neutrální, téměř neškodný. Lhostejný člověk je obecně popisován jako někdo, kdo „ani necítí, ani netrpí“, někdo, kdo vypadá, že stojí stranou a je odolný vůči emocím druhých. Ale když je tato lhostejnost namířena na nás, může zanechat hluboké, neviditelné rány, které přetrvávají mnohem déle než otevřený hněv nebo nepřátelství.
„Lhostejnost a zanedbávání často způsobí více škody než samotná nenávist,“ napsala JK Rowlingová.
Popisovat někoho jako lhostejného znamená často spojovat jej s negativními vlastnostmi: necitelnost, odpoutanost, chlad. Tyto vlastnosti se zdají být téměř nelidské, protože odporují naší společenské povaze. Lidé jsou stvořeni k tomu, aby vytvářeli spojení, vyměňovali si, sdíleli a cítili s ostatními. Lhostejnost přeruší toto pouto a izoluje, ať už dobrovolně nebo ne, osobu, která je jejím předmětem.
Být lhostejný nutně neznamená nic necítit.
Obrázky Pixabay
Místo toho to může znamenat „Rozhodl jsem se nedávat najevo své pocity“ nebo „Chráním se tím, že se odpoutám od sebe“. Přesto, i když si myslíme, že jsme zcela bez emocí, naše emoce nadále fungují v pozadí.
Lhostejnost je tedy stejně iluzí jako postoj: vytváří zdání vzdálenosti a zanechává neviditelnou stopu. Když je cílem někdo, může to být vnímáno jako tiché odmítnutí, nedostatek pozornosti nebo ohleduplnosti a často je to prožíváno jako bolestnější než zjevné nepřátelství.
Lhostejnost není vždy negativní.
Může to být nezbytný obranný mechanismus. Ve světě, kde jsme neustále vystaveni očekáváním a reakcím druhých, nás může zachování neutrálnosti v určitých situacích ochránit před nadměrnou emoční únavou.
Ignorování určitých provokací, krok zpět od nespravedlivé kritiky nebo rozhodnutí nenechat se přemoci každou negativní emocí je někdy nezbytné pro zachování naší vnitřní rovnováhy. Tato absolutní neutralita je však nemožná: i když si myslíme, že nic necítíme, naše tělo, naše mysl a naše srdce zaznamenávají a analyzují každou interakci, každý pohled, každé ticho.
Paradox lhostejnosti tedy spočívá v její dvojí povaze.
Je to jak tichá zbraň, schopná hluboce zranit, tak ochranný štít, který nám umožňuje přežít v emocionálně náročném světě.
Je nezbytné naučit se vědět, kdy je lhostejnost nástrojem ochrany a kdy se stává zraněním způsobeným ostatním. Protože nejde jen o ochranu sebe, ale i o zachování důstojnosti a citlivosti druhých. Vědomá a zvolená lhostejnost může být užitečná, ale utrpěná lhostejnost způsobená nedostatkem pozornosti nebo ohleduplnosti často zanechává trvalé jizvy.
Pochopit lhostejnost tedy znamená pochopit složitost lidských vztahů a křehkost našich emocí.
Je to přijetí toho, že vždy cítíme, i když se snažíme odpoutat, a že každé ticho nebo nedostatek pozornosti může být cítit jako rána.
Tím, že se naučíme orientovat mezi sebeobranou a závazkem vůči druhým, přeměníme lhostejnost z překážky na promyšlenou volbu: dát důležitost tam, kde je to skutečně potřeba.
