Jednoho dne nás lidé bez varování opustí a své příběhy si odnesou s sebou jako tolik vzpomínek. Ať už jsou to skutečné příběhy nebo sny, příběhy těch, kteří nás opustili, jsou tím nejsladším způsobem, jak v nás zvěčnit jejich přítomnost.
Když milovaný člověk zemře, zanechá nám část sebe sama. Také nás to nechává trochu v klidu. A osamělost se časem stane přítelem. Mezi těmi, kteří nás opustili, tak zjišťujeme, že vřelé objetí a láskyplný pohled jsou vždy přítomny a že bez dávky lásky se nic skutečně velkého nedosáhne.
Před nedávnem mi jeden přítel vyprávěl svůj příběh: „Pamatuji si den, kdy můj otec zemřel, jako by to bylo včera. Přiznám se, že jsem nebyl moc názorný syn. I on měl málo slov, pokud šlo o vyjádření citů.“
To nám stačilo. Krátce před odchodem se tímto velmi zvláštním způsobem, mísícím tvrdost a upřímnost, na několik sekund zastavil a začal se mnou nahlas mluvit. A mezi pohledy a neprolitými slzami mi s naprostou upřímností řekl, že na smrtelné posteli jsme plně lidé. Jsme, protože můžeme vyprázdnit svou mysl a cítit emoce tohoto okamžiku. Nezbývá nic jiného, než prožít své poslední chvíle naplno.
Jako malá jsem na něj trochu dezorientovaně koukala a ptala se ho, jak se uzdravím sama. S úsměvem, který jsem předtím viděl jen zřídka, mi řekl a oči se mu zalily slzami: „Krásní jsou ptáci, kteří létají sami.“
Když se ohlédnu zpět, hluboce se mě dotkl příběh mého přítele, příběh syna a jeho otce. Cítíme veškerou skromnost a upřímnost jejich vztahu: dva muži, kteří nejsou příliš demonstrativní, ale spojuje je neviditelné a silné pouto. Okamžik, kdy si otec před odjezdem udělá čas a promluví si s mým přítelem, je zdrcující. Věta „na smrtelné posteli jsme plně lidé“ nám dlouho přetrvává v mysli jako připomínka toho, že každý okamžik, i ten poslední, stojí za to žít.
A pak je tato metafora ptáků létajících samostatně hluboce zarážející. Vyjadřuje jak samotu, svobodu, tak krásu autonomie tváří v tvář životu a ztrátě. Slyšet tato slova znamená cítit, že láska a vzpomínky těch, kteří nás opouštějí, nás nadále provázejí, i když musíme jít vpřed sami.
Pravdou je, že jednoho dne, dříve nebo později, nás bolest bez varování napadne.
Sedí s námi, mluví s námi a říká nám, že neodejde, dokud si s ní nepromluvíme. Bolest klame, vytváří iluze, činí se nekonečnou. Dnes jsem se jako osamělý pták dozvěděl, že láska ztracené milované osoby ve skutečnosti nikdy nevyprchá. On zůstává. V příbězích, v touze a v neochvějné naději, že na nás vždy dohlíží.
Dny plné slz a milované jsou pryč a zjišťujeme, že život není nic jiného než sled setkání. Najít ty, které milujete, dát se naplno a vědět, že i když se to nezdá dost, bylo toho víc než dost.
Touha je vždy vyslyšena. Ale jistota srdce mu říká, že jednoho dne zjistíme, že náhradou za smrt je láska. Kéž nám tedy letošní Vánoce umožní více si vážit a chápat druhé, neboť každé srdce žádá, úpěnlivě prosí o příležitost uložit do nás svou věčnou lásku.
