Utrpení a ovládání
Smutek bez důvodu, nekontrolovaný hněv, všudypřítomná osamělost, neustálá nespokojenost, hluboký odpor, tolik utrpení, které se může proměnit v emoce. Ignorujeme-li jejich skutečný původ, připisujeme tuto bolest tomu či onomu předmětu, té či oné nedokonalosti vnějšího světa. Pak se mu snažíme vyhnout tím, že potlačujeme jeho vektory a manipulujeme se vším, co je v našem dosahu, zintenzivňujeme své úsilí udržet si kontrolu nad svými životy.
Spojujeme štěstí s úplnou izolací od nebezpečí, zmatku a neklidu a nakonec se dále vzdalujeme od světa. Myšlenka, že potřebujeme „zahalit svět do kůže“, abychom se ochránili, je jednoduché, ale odhalující duchovní klišé: ilustruje nesmírnou obtížnost hledání štěstí tím, že se snažíme manipulovat světem podle našich představ. Tento typ štěstí je pomíjivý, určený k zániku, a přesto, kulturně a individuálně, takto jednáme většinu času.
Nuda odhaluje nesmyslnost tohoto totálního kontrolního programu. Když je vše pod kontrolou a nehrozí žádné bezprostřední nebezpečí, jaký je základní stav lidské bytosti? Pocit, že nemáme co dělat, nás přímo konfrontuje s našimi nejintimnějšími bolestmi. To je důvod, proč se potřeba stimulace, rozptýlení nebo zaměstnání stala naším oblíbeným prostředkem k ignorování utrpení. Pochopení příčin této bolesti spíše než její slepé odstranění vám umožňuje jednat s rozlišovací schopností. Jak říká buddhistické pořekadlo, obyčejný člověk se vyhýbá symptomům, zatímco bódhisattva se snaží pochopit příčiny.
Nuda a technologie
Obrázky Pixabay
Nuda nebyla ani pojmem, dokud toto slovo nebylo kolem roku 1760 vynalezeno. Objevilo se s průmyslovou revolucí, kdy masová výroba vytvořila generickou realitu složenou ze standardizovaných produktů, funkcí a dokonce i životů.
Čím více žijeme v této umělé realitě, tím více se vzdalujeme přírodě a komunitě. Dnes používáme technologii ke zmírnění nudy, kterou vytváří toto ponoření se do samotné technologie, cyklus, kterému říkáme zábava. Bavit se znamená odpojit se od sebe a skutečného světa a rostoucí potřeba rozptýlení odráží postupné ochuzování naší reality.
Kromě této ztráty spojení s realitou zažíváme úzkost tváří v tvář samotě a nehybnosti. Konkurenční kultura a socioekonomické struktury tento pocit zvýrazňují a činí nás závislými na neustálé stimulaci. Technologie, která slibuje úlevu od bolesti a zlepšení našeho pohodlí, nakonec vytváří nové problémy. Každé řešení plodí nové zdroje nepohodlí a vytváří cyklus, kdy je utrpení oddáleno, ale nikdy není zcela odstraněno.
David Pearce ve své „hédonistické misi“ navrhuje odstranit utrpení pomocí genetického inženýrství, nanotechnologie a neurochemie, modulací vnímání bolesti a stimulací potěšení. Toto paradigma však ignoruje základní příčiny utrpení a organickou složitost lidské bytosti.
Považování deprese za prostou chemickou nerovnováhu v mozku, bez ohledu na celý systém a společenský život, odráží mechanistickou vizi, která příliš zjednodušuje nekonečně složitou realitu.
Izolace a lidské odpojení
Trvalé štěstí a bezpečí nepocházejí z psychologické nebo finanční nezávislosti, ale ze silného spojení s rodinou, komunitou, přírodou, místy, spiritualitou a já.
Technologie zesílila oddělení od těchto prvků, díky čemuž je moderní život pohodlnější, ale také více odpojený od toho, co je podstatné. Materiální pokrok snížil fyzické strádání, ale psychické utrpení – osamělost, bezmoc, úzkost, deprese, podrážděnost – dosáhlo epidemických rozměrů.
I když se technologiím podaří udržet vnější důsledky tohoto odpojení, pokračujeme v internalizaci utrpení. Tato bolest je důsledkem ztráty kontaktu se skutečným světem, s ostatními a s naší vlastní přirozeností. Skutečnou otázkou tedy není odstranit bolest, ale obnovit hluboké spojení s tím, co je živé, s komunitou, s přírodou a se sebou samým.
