Když jsou dvě duše spojeny osudem, žádná vzdálenost, žádné ticho a žádné těžkosti nemohou vymazat jejich cestu k sobě.
Existují setkání, která přesahují logiku, spojení tak hluboká, že se zdá, že jsou zapsána ve vesmíru dávno předtím, než se naše životní cesty zkřížily. Nenašli jste se náhodou. Poznali jste se. Jako by vaše srdce v mžiku zašeptalo: „Konečně, tady jsi.“ Není to poezie, to je jistota, ta, která tě ráno probudí svou vzpomínkou, která tě bezdůvodně rozesměje, která tě nutí věřit, navzdory všemu, že tohle je jiné. Že jsi jiný.
Láska osud – síla silnější než okolnosti
Spřízněné duše se nemilují jen navzájem. Znovu se setkávají. I když je život trhá na kusy, i když se cesty stírají, i když léta plynou. Protože jejich pouto není tvořeno sliby nebo přáními, ale něčím samozřejmým… tím, co přetrvává v tichu nocí, ve vzrušení ze vzpomínek, v tom vnitřním hlase, který šeptá: „Počkej. On/ona se vrátí.“
Cítil jsi to od začátku:
- Ten zvláštní zmatek, když se vaše oči poprvé setkaly.
- Ty třesoucí se ruce, to bušící srdce, jako by vaše tělo vědělo dříve, než vy, že tato osoba je odpovědí.
- Tento nový, neznámý strach, protože poprvé jsi měl co ztratit.
A pak tu byl on/ona. A najednou to všechno dávalo smysl.
Proč vás vesmír vždy přivádí zpět k sobě
I po rozchodu, i po nekonečných odmlkách, i když se vše zdá ztracené… stále hledáš sám sebe. za co?
Protože některé rozchody jsou jen okliky. Někdy musíte ustoupit, abyste mohli růst. Naučte se milovat sami sebe, než budete moci plně milovat ostatní. Pochopit, že láska, pravá láska, není vězení, ale volba. Volba, kterou budete dělat znovu a znovu, i když vás život zkouší.
Protože nepřítomnost je kelímkem spřízněných duší. Právě v nedostatku měříme sílu vazby. Když je každý den bez toho druhého lekcí pokory, připomínkou toho, že to, co jsi měl, bylo vzácné. A že to nikdy nic a nikdo nenahradí.
Protože osud nemá datum vypršení platnosti. Měsíce plynou. Možná ty roky. Ale tato intuice, tato jistota nezmizí. Čeká, trpělivá, jako stálá hvězda na tvém vnitřním nebi. Nejste stvořeni k tomu, abyste se ztratili. Jste stvořeni najít sami sebe.
Láska zapsaná ve hvězdách…a ve tvých jizvách
Říká se, že spřízněné duše se poznají podle jejich schopnosti projít peklem, aniž by si navzájem pustili ruce. Možná jste již zažili bouři:
- Argumenty, které se trhají.
- Hlodavé pochybnosti.
- Loučení, která se zdají definitivní.
Přesto někde uvnitř vás hlas šeptá: „Není konec.“
A tento hlas má pravdu.
Protože osudová láska není příběhem bez stínů. Je to příběh navzdory stínům. Je to volba znovu věřit, když nás vše zve k odříkání. Říká si, že když vás vesmír jednou postaví na stejnou cestu, vrátí vás na ni zpět.
Co tedy dělat mezitím?
- Poslouchejte svou intuici. Ona ti nelže.
- Vyrůst. Staňte se osobou, kterou si vaše spřízněná duše zaslouží najít.
- Věřte času. Odděluje se jen proto, aby se lépe spojil.
Protože hluboko uvnitř už víte: Tento příběh nekončí. Teprve začíná.
Když jsou dvě duše stvořeny jedna pro druhou, neexistuje žádná vzdálenost, žádné ticho, žádná překážka dostatečně silná, aby je oddělila.
Mohou se vzdálit, na chvíli na sebe zapomenout, vydat se různými cestami… ale něco neviditelného, většího než oni sami, je k sobě vždy vrátí.
Je to jako magnetická síla, tichá energie, která protíná čas, rány a pochybnosti.
Někdy si myslíme, že jsme otočili stránku, ale hluboko uvnitř příběh dál bije v tajnosti srdce.
Protože když se dvě duše poznají, nepatří k sobě jen na okamžik, patří k sobě navždy.
„Co kdyby to nakonec byla pravda? Co kdybychom byli skutečně tito dva – ti, kteří se navzdory všem předpokladům nakonec najdou?“ – espritsciencemetaphysiques.com
