„Jsou ti, kteří mlčí, protože nevědí, jak mluvit, a jsou tací, kteří mlčí, protože vědí, jak rozpoznat okamžik, kdy mají mluvit“ (Sir 20,6). Zdá se, že sama příroda se tímto poučením řídí. Podívejme se na tok řeky: nekřičí, aby oznamoval svůj průchod, nevyžaduje pozornost. Jednoduše plyne, den za dnem, nosí kolem sebe život, vyživuje stromy a zvířata, která jsou na jeho vodě závislá. Její mlčení jí nebrání být produktivní; naopak odhaluje tichou a vytrvalou sílu, která jedná bez vychloubání.
Stejně tak lidské ticho může přinést moudrost a kreativitu. Jsou chvíle, kdy vám naslouchání a pozorování v tichu umožňuje porozumět více než uspěchaným nebo zbytečným slovům. Jako řemeslník, který trpělivě tvaruje své dílo, každé promyšlené gesto, každá pauza přispívá k trvalému a harmonickému výsledku.
Ticho tedy není jen nepřítomnost hluku:
může to být diskrétní, ale mocná síla, která přetváří prostor kolem nás a připravuje ten správný okamžik, abychom promluvili s přesností a relevantností.
Všimněte si, jak je příroda tichá, klidná a přitom neuvěřitelně produktivní. Rostlinu necítíme ani nevidíme, a přesto roste neustále, v tichu. Celý les roste beze zvuku. Právě v tomto tichu příroda vytváří své divy: květinu, která se otevírá, motýla, který se vynořuje ze svého kokonu, ovoce, které dozrává, dítě, které roste, miliardy hvězd, které září… Příroda nikam nespěchá, postupuje trpělivě, důsledně, aniž by se snažila být povšimnuta.
Vše se odvíjí v tichu, jako velkolepá symfonie. Díky němu existuje tolik věcí: hudba se rodí z ticha, vyvěrá z ní umění, z tohoto neviditelného prostoru vystupuje inspirace, poezie a hudební krása. Tuto krásu můžeme vnímat pouze tehdy, když nasloucháme, klidně, pozorně. Kde odumírají slova, začíná hudba, kde slova utichají, tam se odhaluje hloubka existence.
Každý, kdo mluví, aniž by se naučil naslouchat a pozorovat, riskuje šíření povrchních nebo chybných myšlenek. Moudrost pochází z reflexe, introspekce a pozornosti ke světu kolem nás a všechny tyto vlastnosti mohou vzkvétat pouze v tichu. Někdy ticho řekne víc než uspěchaná slova: umožňuje nám porozumět, cítit, vnímat to, co uniká hluku a rychlosti našeho života.
Muži tráví tolik času mluvením, že už nerozumí tichu, které je obklopuje.
Obrázky Pixabay
Avšak právě z pozorného naslouchání a vnitřního klidu čerpáme energii, abychom jednali spravedlivě a efektivně. Ticho není ztráta času: umožňuje nám přijímat, reflektovat a lépe nabízet svou pozornost, energii a náklonnost druhým.
Vnitřní mír je dnes tak vzácný, protože nevíme, jak se obrátit dovnitř, ke svým myšlenkám, emocím a kreativitě. Abyste se dotkli a obohatili ostatní, je nutné se o sebe postarat, dobít baterky v těchto chvílích klidu a samoty. Ti, kteří vědí, jak naslouchat, pozorovat a rozumět, než promluví, jsou skutečnými architekty hlubokých a autentických vztahů.
V naší hlučné společnosti mnozí hledají ticho, ale jen málokdo ho skutečně ocení. Láska, přátelství, porozumění a dokonce i kreativita jsou často vyjádřeny více mlčením než slovy.
Vědět, jak mlčet až do vhodného okamžiku, je důkazem zralosti a moudrosti. Ticho nám dává čas na zamyšlení, uvědomění si svých emocí a pečlivou volbu slov. Zdánlivá prázdnota ticha se pak stává úrodným prostorem, kde klíčí naše nejupřímnější nápady, projekty a vztahy.
Mnoho je těch, kteří rozrušeni prolomí vzácné ticho.
Jak však říká německé přísloví: „Nejlepším lékem na hněv je mlčení.“ Voltaire, pozorovatel společnosti své doby, poznamenal: „Největším uměním není dobře mluvit, ale umět mlčet. » Vzácnost ticha vysvětluje jeho hodnotu: vědět, jak naslouchat, čekat a vybrat si okamžik, kdy mluvit, je umění, které proměňuje každodenní život a lidské vztahy.
Dokonce i Gándhí zdůrazňoval důležitost ticha jako osobní disciplíny: řekl, že má pocit, že je pro ticho stvořen. Pozorování hluchého nebo němého člověka nám připomíná, jak málo slov skutečně stojí za to mluvit a jak ticho může být bohaté na emoce, porozumění a autentickou přítomnost. Naučit se žít v tichu, vítat ho a respektovat, znamená znovu se spojit se sebou samým a se světem kolem nás.
