Proč láska nikdy nedopadne tak, jak bychom chtěli?
Když nás přitahuje někdo nebo někdo, koho hluboce milujeme, často se stává, že romantický vztah nedopadne tak, jak jsme doufali. Sníme o tom, že jsme šťastní, veselí, s úsměvem na tváři, a přesto se občas ocitneme s partnery, kteří nás jakoby neberou v úvahu, nebo nás po určité době opustí. Někdy dokonce nevědomě sabotujeme vztah v jeho zárodku, nebo dokonce ještě předtím, než skutečně začal.
Výsledkem je, že se ocitáme sami, s pocitem, že je to vždy ten druhý, kdo nás nemiluje. Ale proč? Odpověď často spočívá v tom, že my sami nevíme, kdo vlastně jsme. Každý má emocionální minulost, která ovlivňuje naše reakce a naše romantické volby. Uvědoměním si těchto mechanismů bude možné lépe řídit naše chování a přijmout zdravější postoje v našich vztazích.
Strach a excesy, které komplikují lásku
Všechny obrázky Pixabay
Někteří lidé se bojí zamilovat. Tento strach může být ohromující a těžko kontrolovatelný. Často nalézá svůj původ v bolestné citové minulosti: těžký rozchod nebo stará emocionální zranění mohou vést k tomu, že se budete chránit tím, že se budete vyhýbat jakékoli nové historii. Úvaha je jednoduchá: trpěla jsem, už trpět nechci, takže do vztahu nevstupuji.
Abychom tento strach ospravedlnili, nacházíme nejrůznější výmluvy: chybí mu to či ono, nemám čas, nikdy mě nebude chtít… Tyto výmluvy však často maskují obranný mechanismus proti naší vlastní nejistotě.
Dalším běžným úskalím je „dávat příliš mnoho“. Někteří lidé si myslí, že přehnaným investováním vytvoří lásku v ostatních.
Ale nadměrné dávání není synonymem skutečné lásky: může skrývat potřebu zaplnit emocionální prázdnotu nebo uklidnit osobní úzkost. Toto chování může mít na ostatní zničující dopad, protože nerespektuje jejich rytmus ani jejich potřeby. V některých případech může být dokonce nevědomě zneužita partnerem.
Pochopení těchto mechanismů nám umožňuje udělat krok zpět od našeho chování a vybudovat vyrovnanější a naplňující vztahy.
Pasti nejistoty a touhy
Nutkání dávat ve vztahu příliš mnoho je často živeno nejistotou a ne láskou a ten druhý to cítí. Máme tendenci si myslet, že nás ten druhý dost nemiluje. Ale můžeme říct, že toho člověka opravdu milujeme ze správných důvodů? Nejsem si tak jistý.
Někteří lidé vnímají lásku jako výzvu. Staví se do role lovců a ostatní považují za kořist. Tato záměna mezi touhou a láskou je běžná: jakmile je ten druhý „přemožen“, zájem zmizí, nebo se může dokonce změnit v pohrdání.
To, co na tomto „lovu“ přitahuje, je často jen potěšení z touhy a zkouška její síly svádění. Paradoxně tato potřeba dokázat si, že jste atraktivní, ve skutečnosti prozrazuje nízké sebevědomí. Protože když máte sebevědomí, není potřeba si nic dokazovat.
Naučte se pomoci sami sobě, než začnete milovat
Potřebujeme lépe poznat sami sebe: zjistit, kdo jsme, co se nám líbí nebo nenávidí, co potřebujeme a bez čeho se obejdeme. Po romantickém neúspěchu někdy cítíme naléhavou touhu někomu záležet, což nás může donutit jednat příliš rychle a dělat chyby. Zbaveni něhy se někdy cítíme potrestáni nebo odmítnuti a mylně věříme, že nás nikdo nechce.
Tento spěch nám často brání rozpoznat skutečnou náklonnost, kterou bychom mohli cítit k nové osobě. To, co skutečně hledáme, je zralá, sdílená láska, nikoli jednoduchá potřeba zaplnit emocionální prázdnotu.
Jak vysvětluje John Gray, je nutné vědět, jak se nakrmit, než se budete moci nakrmit a nechat se nakrmit partnerem. Úspěšný romantický vztah je založen na dávání a přijímání a dospělý a emocionálně zralý partner respektuje druhého, aniž by se ho snažil omezovat.
Přijetí této fáze sebepoznání nám pak umožňuje vítat do našich životů nové lidi a budovat vyrovnanější a naplňující vztahy. Žít lásku plně znamená dát si příležitost být šťastný, vědomě a dobrovolně, a přitom respektovat rytmus každého člověka a jeho potřebu autonomie.
